Cosi fan tutte

 

Mozartovo divadelní cestování bylo přerušeno na tři roky, které byly věnovány posledním symfoniím, předposlednímu klavírnímu koncertu a komorním skladbám. Na léta 1790 a 1791 se soustředily polední tři opary, Cosí fan tutte (Takové jsou všechny), La clemenza di Tito (Titova laskavost, Titus) a "německá" Die Zauberflöte (Kouzelná flétna). Cosí fan tutte zdánlivě uzavírá realistický cyklus v divadle Wolfganga Amadea Mozarta, který se operou Titus vrátil k žánru italské vážné opery podle vzoru Idomenea. Ve skutečnosti z hlediska hudebního existuje opravdová kontinuita mezi posledními dvěma italskými operami: spočívá v postupné stylizaci dramatického a hudebního jazyka. Z tohoto pohledu je logické, že po opeře buffa (takové je označení opery Cosi fan tutte) následuje opera seria. Jediný rozdíl vzhledem k tradici je v tom, že Mozart překonal rozdíly mezi žánry, jak je charakteristické pro celou poslední část jeho tvorby.
V Cosi fan tutte je ve srovnání se dvěma předcházejícími italskými operami nové to, že ansámbly jsou zde početnější. Kromě toho jde o ansámbly symbolizované v přítomnosti postav (Fiordiligi a Dorabella, Guglielmo a Ferrando), uspořádaných ve dvojicích mužských a ženských hlasů, i když rozdílných (dva soprány různých oborů, tenor a baryton) a přítomností dvou dalších osob, Dona Alfonsa a Despiny (bas a subretní neboli, dáme-li přednost starému žargonovému pojmenování, koloraturní soprán), které vstupují do hry dvojic. K této struktuře vokálních partů, kterou by bylo možno definovat jako komorní, se připojují velké árie, které zrcadlí Mozartovu náklonnost k tradičnímu italskému vokálnímu stylu už vyjádřenému v samostatných áriích a příznačně použitému v "aristokratických" rolích v Donu Giovannim. Konečně ve finále obou jednání se symfonická osnova jeví jako rozšířená vzhledem k sevřenosti finále v Donu Giovannim, avšak koncisnější vzhledem k finálním serenádám Figarovy svatby.
Jinými slovy, Cosi fan tutte je příklad komplexnosti Mozartovy hudby. Komorní pojetí je ansámblech, v nichž hlasy figurují jako "koncertantní" nástroje s obdobnou funkcí jako klarinet, lesní roh, hoboj, housle, vyzkoušené právě v nedávné Mozartově komorní tvorbě. Naproti tomu finále a árie patří k jednotné symfonické osnov, která uzrála v posledních symfoniích, využívajících s nejvyšší dokonalostí kontrapunktický základ.
Libreto odráží toto rozvržení hudebních funkcí. Je krajně prosté, skoro bez děje a naproti tomu bohaté na divadelní situace s citovým pozadím. Je založeno na milostné geometrii: dva mladíci, Ferrando a Guglielmo, jsou provokováni skeptickým Donem Alfonsem, v němž lze vidět karikaturu osvícenského filozofa nenáviděného zednářskou a pokrokovou kulturou konce století. Guglielmo a Ferrando musí dokázat stálost ženského ducha tím, že předstírají, že opustí každou svou snoubenku a že se pokusí svést snoubenku toho druhého. Převlek, k němuž se mladíci uchylují je čistá divadelní konvence sloužící k tomu, aby fikce bal zjevnější, ale jeho nepravděpodobnost zakrývá úmyslně neobratným způsobem záměnu, k níž mohlo dojít s odkrytou tváří.
Farrando bude muset dobýt Fiordiligi a Guglielmo bude muset svést Dorabellu. To je obsah opery. Don Alfonso musí dokázat, že je správné jeho přesvědčení o křehkosti ženské povahy, jejímž lstivým vtělením je Despina. Nakonec oba mladíci prohrají sázku a jsou nuceni zazpívat "mravní ponaučení" opery unisono s Donem Alfonsem: "Cosi fan tutte" (Takové jsou všechny). Avšak jestliže na konci prvního jednání věřili, že vyhráli, když je obě dívky rozhořčeně odmítnou, a pak musí uznat svou porážku, v posledním finále triumfuje síla lásky a odpuštění: obě dvojice se znovu spojí.
Ansámbl je základ opery, která se otevírá mužskými tercety, a další série ve scéně s předstíraným rozloučením a předstíraným odjezdem mladíků na vojnu se uzavírá sugestivním tercetem "Soave sia il vento" (Ať je vítr příjemný), v němž se Fiordiligi, Dorabella a Don Alfonso loučí s Guglielmem a Ferrandem, teď už mimo scénu: Dvojice jsou představeny a propleteny v duetech: začínají obě dívky ještě nevinné: "Ah guarda sorella" (Sestřičko, podívej se) a vrátí se společně v druhém jednání, když už nevinné nejsou: "Prendero quel brunettino" (Vezmu si toho bruneta). Následují mladíci: "Al fato dan legge" (Osudu dávají zákon), symetricky pak navazuje v druhém jednání: "Secondante aurette amiche" (Pomozte, přátelské vánky). Svádivá dueta jsou také symetrická: "Il cuore vi dono" (Daruji vám srdce - Guglielmo a Dorabella) a "Fra gli amplessi" (Mezi objetími - Fiordiligi a Ferrando). Tercetu loučení v prvním jednání odpovídá tercet zvaný "tercet smíchu", když Guglielmo a Ferrando věří, avšak příliš brzy, že sázku vyhráli. Kvartet označuje začátek svádění, dva kvintety skoro bezprostředně za sebou předcházejí loučení a sextet uvádí Guglielma a Ferranda přestrojené za cizince.
Árie jsou rozděleny rovnoměrně, pro každého dvě, pro Ferranda navíc třetí. Spolu s finálem jsou árie vypracovány v symfonickém stylu charakteristickém pro závěrečnou fázi Mozartovy tvorby. Tvoří velmi rafinované analýzy proměn duševních stavů čtyř hlavních představitelů. V souladu s přáním Dona Alfonsa, skeptického zkoumatele lidské duše, stvořil Da Ponte libreto, které odpovídá aseptické analytické laboratoři, podobné laboratoři vědců-alchymistů té doby.

 

Převzato ze serveru mistři klasicismu.

http://klasika.move.to