Figarova svatba

 

Tajemství náhlé a dočasné brilantnosti Lorenza Da Ponta (jeho libreta jsou pro Mozarta vzorem "poezie pro hudbu" a hovorové péči) spočívá nepochybně ve vlivu, který na něj měl skladatel.
Všechno ukazuje na to, že "scénická úprava" libret, to jest střih a osnova děje, nebyla Da Pontovou silnou stránkou. Vskutku jestliže ve Figarově svatbě schéma - vynikající - bylo Beaumarchaisovo, v Donu Giovannim a v Cosí fan tutte lze občasnou malou trhlinu v průběhu děje zpozorovat přes švy, jež vytvořila hudba. Ze svého tam Da Ponte vložil jedinečnou kombinaci každodenního jazyka a toho, co si žádá "poezie pro hudbu". Je to kombinace hodná stát se studijním textem místo tolika akademických veršování z 18. století, která patří italskému literárnímu establishmentu, nevylučujíc ani díla Giuseppa Pariniho.
Je pravděpodobné, že po Únosu ze serailu, který znamenal první Mozartův úspěch ve Vídni, lákání k realismu a současná nutnost svěřit se převážně hudbě místo mluveným dialogům singsapielu přivedly Mozarta k dočasnému opuštění tvorby pro divadlo: mezi roky 1782 a 1785 se kromě pokusů s L´Oca del Cairo (Káhirská husa, 1783, Lo Sposo deluso (Zklamaný ženich), Il Servitore di due padroni (Sluha dvou pánů) a Il Regno delle Amazzoni (Království Amazonek, vesměs 1784) věnoval převážně klavírním koncertům a komorní hudbě, žánrům, v nichž neztratil kontakt s touhou po divadle a převáděl ji v jiné formě do symfonické a komorní tvorby.
Přesto italská zpěvnost okouzlovala Mozarta v tomto období dál a on napsal několik árií vážného i komického ražení, mezi nimi dvě pro Aloisii Weberovou, "Mia speranza adorata" (Má zbožňovaná naděje) a "Vorrei spiegarvi, oh Dio" (Bože, chtěl bych vám vysvětlit), které mohly být podle tehdejší praxe vloženy do cozí opery. Tato Mozartova tvorba, spojená s okouzlením zpěvností, měla své předchůdce v minulosti a pokračovala také v průběhu let tvorby pro divadlo a z velké části odpovídá okouzlení ženami, které v určitých případech zastiňovaly osobu jeho manželky Konstance: "Ah, lo previdi" (Ach, předpovídala jsem to) a "Bella mia fiamma, addio" (Sbohem, můj krásný plameni) byly určeny pražské přítelkyni Josefíně Duškové, "Basta vincesti" (Stačí, zvítězila jsi) Dorotě Wendlingové, "Ch´io mi scordi di te" (Nemohu na tebe zapomenout) Nancy Storaceové, "Schon lacht der holde Frühling" (Už se směje sladké jaro - vložka do německé verze Paisiellova Lazebníka) pro švagrovou Josefínu Weberovou a ještě jedna pro Aloisii: "Ah, se in ciel, benigne stelle" (Ach, jestliže v nebi, vlídné hvězdy).
Zatím se Vídeň stala dočasně důležitým střediskem italské komické opery. Už v roce 1764 se komická opera objevila v císařském hlavním městě, když tam přišel Marco Coltellini. Ten se brzy přestěhoval do Ruska a uplatňoval tam svůj sklon k dramatickým a patetickým námětům (libreta k Traettově Ifigenii na Tauridě a k Antigoně byla od něho). Mozart přesto nezmeškal schůzku s komickou operou a použil Coltelliniho libreto k La Finta semplice (Falešná prosťačka). Po Coltellinim následovali Casti a Bertati, ti však měli podstatně prestižnější funkci "císařského dvorního básníka", odepřenou Coltellinimu nepřízní císařovny Marie Terezie. Tito dva libretisté byli specializovaní na komickou operu a podporovali její dovoz do Vídně.
V období Mozartovy divadelní "odmlky" mezi léty 17782 a 1785 se hrálo ve Vídni několik důležitých komických oper: Il Barbiere di Siviglia (Lazebník sevillský) a Re Teodoro in Venezia (Král Teodor v Benátkách) od Paisiella v roce 1783 a 1784, La Grotta di Trofonio (Trofoniova jeskyně) a Prima la musica ,poi le parole (Nejdřív hudba, potom slova) od Salieriho v roce 1785 a 1786. Mezi mnoha dalšími v této sezóně vyniká také La villanella rapita (Unesená venkovanka) od Bianchiho (pro tuto operu složil Mozart tercet a kvartet, aby do ní byly podle tehdejšího zvyku vloženy) a Una cosa rara (Vzácná věc) od Martína y Solera. Jednu árii z ní Mozart citoval ve finále Dona Giovanniho spolu s vlastní árií "Non piú andrai" (Už nepůjdeš) z Figarovy svatby a s jednou árií z opery Due litiganti (Dva svárlivci) od Cherubuniho učitele Giuseppa Sartiho.
Když Paisiello vracející se z Ruska přijel v srpnu 1784 do Vídně, měl dlouhý rozhovor s Mozartem. V tomto Mozartově zaujetí lze rozpoznat, a to je příznačné, jeho obrat k italské komické opeře, nebo lépe řečeno jeho zralé přesvědčení, že realismus v hudebním divadle je možný, když se použijí prostředky italské komické opery. Paisiello na rozdíl od obřadného Salieriho použil neobyčejně přirozený vokální styl a rozvinul zejména ansámbly a finále jednotlivých dějství. Na to se daly naroubovat, jak se také skutečně stalo, Mozartovy zásady symfonické tvorby.
Ve Figarově svatbě byly skutečně struktury komické opery mimořádně rozšířeny díky Mozartově schopnosti spojit dohromady symfonickou osnovu s rozvinutím finále, například ve finále druhého a v průběhu posledního jednání, v němž intrika dvou hlavních ženských postav, hraběnky a Zuzanky, dezorientuje všechny, dokonce i Figara, pózujícího nicméně jako "deus ex machina" v "bláznivém dni" na zámku v Aguas Frescas podle Beaumarchaisových údajů, které přešly do Da Pontova libreta.
Děj je založen na mnoha příbězích. Je tu příběh snoubenců - sluhy Figara a služky Zuzanky, kteří se chtějí zbavit dotěrného dvoření hraběte Zuzance. Je tu příběh Cherubína, který je zamilován do všech žen na zámku a nemůže se odhodlat ho opustit ho a odejít k svému pluku přes oficiální nátlak hraběte a polooficiální nátlak Figarův, kteří se bojí konkurence „chlapce" Zachváceného prvním milostným žárem. Avšak hraběnka a Zuzanka nejsou netečné, jsou Cherubínovými pomocnicemi, ovšem bezúhonnými; teprve ve třetí komedii Beaumarchaisovy trilogie, v La mére coupable (Provinilá matka), která neměla to štěstí, aby byla zhudebněna, se dovídáme, že hraběnka nakonec Cherubínovi podlehla a měla s ním dítě, avšak Cherubín padl ve válce. Je tu příběh hraběte, oběti vlastní domýšlivosti při svádění Zuzanky, která mu lstivě uniká, žárlivosti na hraběnku a ponížení, že byl na svém vlastním poli poražen sluhou, jako je Figaro. Je tu příběh Figarův, který v jednu chvíli ztratí důvěru v Zuzanku a myslí, že ho zradila, zatímco ve skutečnosti hraběnka a Zuzanka vymyslí léčku, aby potrestaly hraběte. V pozadí se pohybují figurky Mozartem zvěčněné někdy jen v jediném ansámblu, jako don Curzio, don Bartolo, Marcellina, hloupý zahradník Antonio, někdy jen v jedné árii, jako don Bartolo a malá smyslná Barbarina (Baruška).
Mozartova operní technika se počínaje Figarovou svatbou radikálně změnila díky spojení symfonismu a vokálního živlu. V druhém finále jsou záměny a dramatické obraty vedeny sérií epizod, které by mohly velmi dobře patřit do serenády a které vrcholí v závratném finále. V posledním jednání naopak sled vokálních epizod načrtává velmi vzrušenou sérii měnících se duševních stavů a divadelních situací, v nichž vyniká Zuzančina předstíraně patetická árie „Deh, vieni, non tardar" (Ach, přijď, neváhej) a „zuřivá" árie (jakoby evokace vážné tradice) přidělená Figarovi: „Aprite un po´ quegli occhi" (Otevřte trochu oči).
Ansámbly slouží obvykle k tomu, aby oživly děj, zejména ve chvíli nějakého překvapení nebo poznání,například v sextetu, v němž se Figaro dovídá, že se ve skutečnosti jmenuje Raffaelo a že je synem Marcelliny a dona Bartola. Naproti tomu v áriích je symfonický styl (který se často projevuje spojením árie a tance, zejména menuetu, pravzoru Mozartovy invence, jak ukazují jeho poslední sbírky pro dvorní plesy) suverénně využíván k vytvoření postavy: Cherubínovi stačí dvě árie, „Non so piú cosa son, cosa faccio" (Už nevím, co jsem, co dělám) a „Voi che sapete" (Vy, kteří víte). Figaro se svou neschopností snášet šlechtickou zvůli je jednou provždy definován árií - menuetem „Se vuol ballare" (Chcete-li tančit). Arogance hraběte je celá v árii „Vedró mentr´ io sospiro felice un servo mio?" (Zatímco vzdychám, uvidím svého sluhu šťastného?). Neklid a tesknota hraběnky jsou vyjádřeny velkými áriemi v druhém jednání „Porgi amor" (Slyš, ó lásko, hlas srdce mého) a ve třetím jednání „Dove sono i bei momenti" (Kde jsou ty krásné chvíle), z nichž přímo vychází postava „Maršálky" ze Straussova Růžového kavalíra. Jestliže z technického hlediska druhé finále otevřeně prozrazuje svůj symfonický původ, poslední jednání je jím proniknuto způsobem mnohem rafinovanějším a plnějším náznaků. Dlouhá scéna, která se otevírá Barbarininou árií a která prochází tisíci nedorozuměními, klamy a dvojsmysly, neztrácí tón nokturna ve všech epizodách, byť byly tak rozmanité a zjevně fragmentární. Za svítání se „bláznivý den" na zámku v Aguas Frescas uzavírá hymnem, v němž se neví, zda odpuštění, o něž hrabě prosí hraběnku, rozprostře svá smířlivá křídla nad přítomnými, nebo zda představuje pouze přestávku v jejich lidském trápení.

Příběh...

Tři míle za Sevillou stál kdysi pěkný zámek zvaný Aguas-Freskas. Patřil andaluskému místodržícímu hraběti Almavivovi. Hrabě byl bohatý, patřily mu rozsáhlé kraje i s vesnicemi a poddaným lidem, spoutaným mnoha příkazy a povinnostmi.
Hrabě byl už tři roky ženat s Rosinou, bývalou schovankou sevillského doktora Bartola. Žili dobře a pohodlně.
O zámecký sad se staral zahradník Antonio, otec rozmilé dívky Barušky, o správu hraběcího jmění notář Cursio, o zdraví hraběcího páru doktor Bartolo, o dům Marcellina, bývalá hospodyně Bartolova, o hudbu don Basilio.
Pravou rukou hraběte byl pak především Figaro, svižný šikovný chlapík, který měl kdysi v Seville lazebnu a dopomohl svým vtipem hraběti k nevěstě. Za to jej Almaviva vzal s sebou na zámek jako svého sluhu a důvěrníka a svěřil mu úřad zámeckého správce.
Stejně nepostradatelná jako Figaro hraběti byla hraběnce její komorná Zuzanka, neteř Antoniova, děvče nejen hezké, ale i vtipné a veselé jako on. Pro tyto vlastnosti se zalíbila Figarovi a Figaro jí.
Opravdu se málokdy dva lidé k sobě tak dobře hodili jako ti dva. Smluvili se, že se mají rádi, dohodli se, že se vezmou, v zámku byl vybrán pokoj, v němž budou po svatbě bydlit - právě uprostřed ložnic panstva, aby oba na nejmenší znamení mohli přiběhnout ke svému pánu. Všecko bylo tedy v pořádku, až na to, že hrabě Almaviva už značně ochladl ke své ženě a rád se ohlížel po hezkých děvčatech. Zuzanka se mu líbila nejvíc, snad právě proto, že měla oči jen pro svého Figara. A tak hrabě odmítl dát souhlas k jejich svatbě.
" Říkám ti, Figaro, že v tomhle pokoji bydlit nechci. Já vím, že to myslíš dobře, ale já už to zrovna vidím," domlouvala Zuzanka Figarovi, "hrabě tě někam pošlě a pak ráz dva vejde ke mně přímo ze své ložnice. Což nevidíš, oč mu jde?"
Figaro zrovna zrudl zlostí. "Tak tohle si líbit nenechám. Vida hrabátko, myslí si, že je mu všechno dovoleno! Ale to se plete, já podle jeho píšťalky tancovat nebudu, ba ne, to raději zahraju já jemu! Nastražím na něj síť a chytí se, milostpán!" Co a jak mu provede zatím nevěděl, ale věděl, že o nápad nouzi mít nebude.
Nad Figarovou svatbou se začal stahovat i jiný mrak. Před časem, když Figaro ještě neznal Zuzanku, vypůjčil si tisíc zlatých od Marcelliny a s dlužním úpisem podepsal i slib, že nevrátí-li ve stanovené lhůtě peníze, že se s Marcellinou ožení.
Vdavek chtivá Marcellina žárlivě sledovala Figarovy přípravy k svatbě se Zuzankou. Když už viděla, že je nebezpečné déle váhat, přivolala si na pomoc doktora Bartola. Začali spolu spřádat úklady.
I Bartolo měl zájem na tom, aby Marcellina dosáhla svého. Jednak byl rád, že by se takto nadobro zbavil své bývalé milenky, jednak neodpustil Figarovi, že ho kdysi připravil o nevěstu, nynější hraběnku Rosinu. Od té doby čekal na příležitost k pomstě.
Marcellina si dobře všimla, že se hrabě točí za Zuzankou, a tak si s Bartolem domluvili, že Zuzanku budou mít k tomu, aby hraběte odmítala. To ho jistě popudí proti Figarovi, takže nedá souhlas k jeho svatbě se Zuzankou a ještě Figara donutí, aby splnil svůj závazek a oženil se s Marcellinou.
Další osoba je do tohoto přediva zapletena nepřímo. Almaviva měl na zámku ke své službě páže, roztomilého mladíka Cherubína, zbrkle na přeskáčku zamilovaného do každé hezké ženy, kterou spatřil. Líbila se mu Baruška svou skromností, líbila se mu Zuzanka svým vtipem, a zejména se mu líbila hraběnka svou vznešeností. "Nevím sám, co se děje v mém srdci, už jen slovo láska mne vzrušuje," naříkal si Zuzance, když si vyčíhal chvíli, kdy osaměla ve svém pokoji. "Stalo se hrozné neštěstí! Hrabě mne včera přistihl u Brarušky a rozhněval se. Jestli se hraběnka za mne nepřimluví, musím se klidit ze zámku. Pros za mne u ní, podívej se, jakou jsem složil pro ni píseň..."
Zuzanka se usmála: "Já vím, že se vám má paní líbí... tiše, někdo jde! Hrabě!"
Cherubín se jen taktak stačil schovat za velké křeslo - a tak byl svědkem toho, jak hrabě začal Zuzance nabízet svou lásku a přízeň. Ale zas už sem přicházel Basilio a před ním se chtěl zase ukrýt hrabě. Zamířil právě do úkrytu Cherubínova. Cherubín mrštně podlezl a schoulil se na křeslo, které Zuzanka rychle přehodila pokrývkou.
Basilio se číhavě rozhlížel pokojem. Vždyť přece viděl, jak se hravě jde... nu, neviděl ho, a tak bezostyšně začal své klepy. Že se hrabě uchází o Zuzanku, že Cherubín nadbíhá hraběnce, to prý všichni vědí...
To už hrabě nevydržel ve svém úkrytu. Rozhněvaně vyběhl: "To slyším pěkné věci! Ten kluk je nestydatý svůdník! Už včera jsem ho překvapil u Barušky, přijdu tam, ona je rozpačitá, tuším proč, stáhnu přikrývku ze stoli a on byl pod ním...," a hrabě předváděl, jak to udělal, stáhl přikrývku z křesla - a chudák Cherubín, nevítaný svědek, jak si hrabě namlouval Zuzanku, rudý a vyděšený stál před ním.
Zuzanka nevěděla, jak dokázat jeho nevinu. Cherubín prosil, všechno marno. Naštěstí právě vstupoval v čele zámecké čeledi a venkovské mládeže Figaro. Aby donutil hraběte k souhlasu ke své svatbě se Zuzankou, uspořádal celý slavnostní průvod a žádal hraběte před všemi svědky, aby sám na znamení souhlasu ozdobil Zuzanku svatebním vínkem.
Jako "ochránce ctnosti a nevinnosti" oslovoval lidi zámeckého pána, a tak rozpačitý pán nemohl odepřít souhlas k svatbě. Ale přece si vyžádal aspoň doklad, spoléhaje na to, že zatím se s uplatňováním svých nároků na Figara objeví Marcellina. Jen jednu věc rozhodl okamžitě: upustil od potrestání pážete, ale rozkázal, aby Cherubín ještě téhož dne odcestoval v hodnosti kapitána k pluku do Katalánie.
" Aj, aj," vysmíval se Cherubínovi Figaro, "tak už přestane slaďounké obletování děvčat, panská nádhera, zábavy na zámku."
Bylo třeba vymyslit nový plán, jak hraběte přelstít, ale k tomu bylo třeba pomoci hraběnky. Zuzanka se k ní tedy vydala a svěřila se jí. Rosinu urazil i roztesknil důkaz Almavivovy nevěry. Rozhodla se, že se tedy Figarova plánu zúčastní.
Nejdřív poslal Figaro po Basiliovi hraběti lístek s udáním, že prý hraběnka má večer v sadu s kýmsi schůzku. Žárlivost měla zmást Almavivův bystrozrak. Druhý lístek, se slibem dostaveníčka také tentýž večer v parku, slíbila poslat hraběti Zuzanka. Bylo ale umluveno, že místo ní půjde k dostaveníčku za Zuzanku převlečený Cherubín. A pak může překvapit hraběnka svého manžela na záletech a on se bude moci ospravedlnit jen tím, že už nebude překážet Zuzančině svatbě s Figarem.
Umluveno vykonáno. Zavolali Cherubína. Šťasten, že ho hraběnka přijala, zazpíval jí Cherubín nejdříve svou píseň. A pak ho se smíchem Zuzanka začala převlékat do ženských šatů a učit ženským způsobům. Ještě však bylo třeba cosi přinést k dokonalé přeměně, a tak Zuzanka odběhla. Ale v tom - hrůza padla na hraběnku - zaklepal na dveře sám hrabě. Byl překvapen, že je zamčeno, začal bouřit. Co teď?
Zbývala jediná možnost. Cherubín vskočil do vedlejšího Zuzančina pokoje a zamkl za sebou. Pak teprve hraběnka otevřela hraběti. Podezřívavě vstoupil Almaviva a hned začal ukazovat lístek, který dostal od Basilia. Vtom uslyšel ze Zuzančina pokoje hřmot.
" Jakže, vy nejste sama? Kdo je vedle?"
" Zuzanka, je zamčená, převléká se," zněla rozechvělá odpověď.
" Nevěřím, neotevřete-li! Aspoň se ozvi!" kázal hrabě zlostně.
To už Zuzanka neviděna vklouzla do pokoje a skryla se za zástěnou. Hádka, zlá slova mezi manželskou dvojicí, až hrabě vztekle vyrazil ze dveří, odhodlán vypáčit zámek do Zuzančina pokoje. Hraběnku odvlekl s sebou. Dveře ovšem pečlivě za sebou zamkl.
" Hej, Cherubíne, rychle otevřete," volala Zuzanka úzkostlivě.
Nešťastný chlapec bázlivě vystrčil hlavu ze dveří.
" Musíte pryč! Ale kudy? Východ je uzavřen!"
Jediná cesta vedla oknem. Cherubín zavřel oči a skočil, Zvenku třesklo rozbité sklo, jak dopadl rovnýma nohama přímo na skleník, ale nic se mu nestalo, utíkal k bráně, jako by mu hlava hořela. Zuzanka se za ním se smíchem podívala. Pak se rychle zavřela ve svém pokoji, právě když se hrabě, páčidlo v rukou, vrátil i s hraběnkou do místnosti. Jist, že je v Zuzančině pokoji zamčen Cherubín, vrhl se ke dveřím, utvrzován ve svém přesvědčení i přímým přiznáním hraběnky, která si už ubohá, nevěděla jiné rady než předem prosit za odpuštění.
Dveře se ale samy otevřely a s nevídaným úsměvem vyšla hraběti vstříc Zuzanka. Divila se i hraběnka, ale okamžitě využila situace, vyčítala hraběti jeho nedůvěru, hrála si na uraženou a hraběti dalo mnoho a mnoho práce ji usmířit.
Ale přece ještě nebylo vyhráno. Figaro znovu přišel vynucovat svolení ke svatbě. Zase nastal zmatek nad zmatek. Hrabě usvědčoval Figara, že to on mu poslal po Basiliovi psaní o hraběnčině schůzce v parku. Figaro zapíral, Zuzanka a hraběnka prosily, aby hrabě konečně už svým souhlasem skončil ty nekonečné spory.
Snad by byly dosáhly úspěchu, když zuřivost hraběte vypukla nanovo. To když zahradník Antonio si přišel stěžovat, že kdosi před chvílí - a jistě prý to byl Cherubín - vyskočil právě z toho okna a rozbil mu skleník. Nu, Figarovi se podařilo vzít to na sebe. Prý ze strachu před hrabětem vyskočil z okna, prý on to byl se Zuzankou skryt v pokoji. Ba i pod oknem ztracený Cherubínův kapitánský dekret dovedl vysvětlit.
A hrabě zase nevěděl, je-li páže dosud v zámku či ne, je-li hraběnka vinna nevěrou či ne, a zase měl důvod k odkladu svého rozhodnutí o svatbě Zuzanky a Figara. Už to bylo opravdu k zlosti. A k tomu ještě hraběti přišli vhod ti, na které nejvíc spoléhal: Marcellina s Bartolem a s nimi jako svědek Basilio.
Tak skutečně došlo k soudu. Hrabě předsedal a rozhodoval jakožto nejvyšší úředník v kraji. Dříve ale ještě sama hraběnka vymyslila lest, jak svého manžela vytrestá za jeho nevěru. Navedla Zuzanku, aby znovu slíbila hraběti na večer v parku schůzku a rozhodla se, že na ni půjde sama převlečena do Zuzančiných šatů.
Když začal soud, nedopřál Figarovi ani notář don Curzio, ani hrabě příležitost, aby se bránil. A Marcellina už docela odmítla každé jiné vyrovnání dluhu než svatou s Figarem. Tu Figaro, neznaje už jiného východiska, vykřikl:
" Ne a neožením se bez souhlasu svých rodičů a ty jsem dosud nenašel. Patnáct let je hledám, kdysi jako dítě mne unesli lupiči a jsem jistě vznešeného rodu, vždyť mne unesli zabaleného v hedbáví a v krajkách! A já své rodiče najdu, jistě mne poznají podle toho tajemného znamení na ruce!"
S výkřikem vrhla se Marcellina k Figarovi, dívala se na znamení na jeho paži, dívala se pátravě na jeho tvář a pak ho začala plačky objímat: "Tys mé dítě, Figaro, syn můj a doktora Bartola!"
Takové rozřešení situace přišlo Figarovi a udivené Zuzance náramně vhod. Nemuseli se už Marcelliny bát ani platit dluh, ba zůstalo jim i věno, které Zuzance dala hraběnka, a neméně je těšilo, že se nepovedla Bartolovi pomsta ani Almavivovi úklady.
Tak byla vlastně skončena zápletka kolem Figarovy svatby se Zuzankou, hraběnka však, už bez pomoci i vědomosti Figarovi, pokračovala ve svém plánu. Zuzanka musila hraběti poslat psaníčko o schůzce a spíchnout je svou jehlicí, aby hrabě uvěřil, že skutečně od ní, a tu jehlici si vyžádat zpět na důkaz souhlasu, že schůzka je domluvena. Hrabě uvítal Zuzančinu výzvu jako příležitost k pomstě na Figarovi.
Pak byla svatba. Přítelkyně Zuzančiny vyzdobeny jako družičky předstupovaly jedna za druhou před hraběcí pár... "Stát!" vykřikl náhle hrabě a chytil jednu z dívek za ouško. Byl to převlečený Cherubín, který se až do té chvíle skrýval u Barušky. Zdálo se, že tentokrát přísnému trestu už neujde, ale Baruška odvážně oslovila hraběte:
" Prosím, vždycky jste mi dával hubičku, sliboval jste, že mi dáte, oč si řeknu. A já si říkám o Cherubína! Dejte mi ho za muže!"
Hrabě se rozpačitě ohlédl po své ženě a raději honem souhlasil. Všecko se mi dnes hatí, pomyslil si, ale přece ještě nebyl vyléčen ze svého záletnictví. Jehlice, kterou měl vrátit Zuzance na znamení, že večer přijde na smluvené místo, poslal po Barušce.
Ale co čert nechtěl, Baruška to dobromyslně vyžvatlala Figarovi a tu i tomu stále vesélému a teď po svatbě tak šťastnému Figarovi se srdce sevřelo. Tedy i jeho Zuzanka je špatná, prolhaná, nevěrná! Sama vyzývá ke schůzce jiného muže, pána, a ještě k tomu v den své svatby! Figarovi div slzy nevyhrkly. Ale ovládl se a usmyslil se, že Zuzanku večer při schůzce překvapí. Pozval si i svědky, Bartola a Basilia.
Když nastal večer a sad se zahalil hustou mlhou, míhala se temnými stezkami parku jedna postava po druhé. V besídce si dala schůzku náhodou na stejnou chvíli i Baruška s Cherubínem, v jednom houští se schovali Figaro, Bartolo a Basilio, pod druhým se krčily hraběnka, Zuzanka a s nimi Marcellina, kterou do svého plánu zasvětily.
Zuzanka už zahlédla Figara. NO počkej, vyplatím tě za tu nedůvěru, pomyslila si.
Vtom se tudy kradl za Baruškou Cherubín. Potkal ale ve tmě hraběnku a podle šatu ji považoval za Zuzanku. Nebyl by to Cherubín, aby nechal hezké děvče kolem sebe jen tak projít. Chtěl hubičku, ale byl překvapen hrabětem. I jeho převlečení zmátlo. Myslil, že je to Zuzanka, a sliboval jí lásku, velké věno, navlékl jí prsten na prstík, všecko se dařilo - sám padl hraběnce do nastražené sítě!
Jen Figaro zuřil, stále přesvědčen, že s hrabětem skutečně odešla jeho Zuzanka. Zahlédl jinou ženskou postavu, podle obleku usoudil, že je to hraběnka, a ta ho k sobě tichým šepotem vábila,´prý z pomsty na nevěrném manželu.
Stačilo ale trochu hlasitější slovo a trochu smíchu a Figaro už poznal, že to s ním nelaškuje hraběnka, ale v jejím šatu přestrojená Zuzanka. Šťasten, že to všechno byla jen hraběnčina lest, začal chvilku předstírat, že je polichocen hraběnčinou přízní, tím zas vzbudil hraběnčinu žárlivost, ale pak se mladí novomanželé oba dali do smíchu nad celou taškařicí.
Ale ještě bylo třeba dokonat pomstu na hraběti. Přivábili k sobě úmyslně jeho pozornost a on, že přistihl svou ženu při nevěře s Figarem, svolal všechny, kdo v parku byli, Basilia, Antonia, Bartola, Cherubína, Curzia - všichni měli být svědky hraběnčiny špatnosti.
Marné nářky, marné prosby a odpuštění, až se ozval z druhé strany jemný hlas: "Snad moje prosba zmůže víc?"
Hraběnka v šatu Zuzančině předstoupila před hraběte. Šťasten na jedné straně, že její nevěra byla jen předstírána, zahanben důkazem, že sám byl přímo usvědčen ze záletů, musil hrabě pokorně prosit za odpuštění. Hraběnka odpustila a Figaro se Zuzankou se radovali, že teď už budou mít od hraběcích úkladů navždycky pokoj.

Převzato ze serveru mistři klasicismu.

http://klasika.move.to