Kouzelná flétna


Kouzelná flétna byla posledním Mozartovým dílem pro divadlo vzhledem k tomu, že následovalo několik týdnů po pražském představení Tita. Okolnosti jejího vzniku byly dány zásahy proti zednářství, zavedenými už Josefem II. A zostřenými jeho nástupcem Leopoldem II., a obviněními namířenými proti tomu zednářskému křídlu, které bylo tvořeno Řádem osvícenců a které byl podezříváno - ne neprávem - z náklonnosti k Francouzské revoluci.
Tradice tvrdí, že se o námětu diskutovalo v lóži Ignáce Borna, velkého vědce, na něhož se odvolávali zednáři z celé habsburské říše, mezi nimi i členové vídeňské lóže Die neugekrőnte Hofnung (Nová korunovaná naděje), k níž patřil Mozart a v jejíž čele byl onen Gebler, který si u něho objednal scénickou hudbu k svému dramatu Thamos, král Egypta. Born studoval řády starého Egypta, jenž byl pokládán za kolébku zednářství. A zdá se, že z jeho podnětu byl „obrácen" děj Kouzelné flétny: Královna noci, která se ze začátku zdá dobrotivá, se odhalí jako bytost zlá, zatímco přísný Sarastro (ztotožňovaný se samotným Bornem) se jeví ve své hodnosti kněze slunečního kultu jako jakýsi vykupitel a symbolický představitel Řádu osvícenců. Námět Kouzelné flétny vychází z povídky Lulu od Christopha Martina Wielanda. Slavný německý romanopisec měl hodně společného se zednářskými plány na národní divadlo v době, kdy se Mozart zdržoval v Mannheimu. A není bez významu, že než se Mozart věnoval Kouzelné flétně, odebral se do Mnichova a nalezl tam přátele hudebníky, které poznal právě v Mannheimu.
Emanuel Schikander, obratný impresário, kterého Mozart znal od roku 1780, se neomezil na redigování libreta se zednářským obsahem, ale vložil do něho také nepostradatelný komický prvek oblíbený u vídeňského, zejména u lidového publika jeho divadélka „Na Vídeňce". A tak se v ději střídají různé příběhy: zasvěcovací rituál Tamina a Paminy, jimž překáží Královna noci a mouřenín Monostatos, nakonec však jsou přijati do Sarastrovy svatyně; příběh Papagena, člověka-opeřence, který nevědomky sleduje Taminovo dobrodružství a právě díky své ryzí přirozenosti lidsko-živočišné je nakonec odměněn láskou, to znamená pohádkovou přeměnou ošklivé stařeny v krásnou Papagenu, jeho budoucí družku. Obecně je Kouzelná flétna považována za pohádkovou hru, v níž Mozart potvrdil svou víru nejen v zednářství, ale i v budoucnost „německé" opery. Ve skutečnosti jako vždy v Mozartových posledních dílech soustředění různých stylů směřuje k překonání staletého rozlišování žánrů hudebních a divadelních.
V partu Královny noci jsou například dvě virtuózní árie, které z celé Mozartovy tvorby nejvíc patří k italskému typu, „Zum leiden" (K utrpení) a „Die Hőlle Rache" (Peklo pomsty), předvedené podle vážného způsobu s bezprostředním odchodem postavy. Druhou krajností je part Papagenův, který se ohlašuje árií „Der Vogelfanger bin ich ja" (Ptáčník jsem přece já) a který je postaven na charakteristické melodii rakouské, neřkuli salcburské, s vydatnými výpůjčkami z venkovského tance zvaného Kontratanz - kontratanec, v jehož hudební charakteristice byl Mozart mistrem. Party Tamina a Paminy jsou v sentimentálním a elegickém italském stylu, který lze označit jako „neapolský" s náznaky mezioborů, typickými pro zmezinárodnělou komickou operu. Sarastro a postavy vázané na kněžské prostředí vycházejí z chrámové hudby německé tradice: takzvaný „chorál ozbrojenců" je jasný příklad této Mozartovy výpůjčky. Ve finále obou jednání je symfonická technika získaná ve třech „italských" operách kombinována s technikou vaudevillu, užitou v Únosu ze serailu vzhledem k tomu, že vedle „urozených" postav jsou přítomny postavy pohádkové, jako Papageno a Monostatos, dva přirození sokové, protože jsou pro svou přirozenost vyloučeni ze sdružení lidských tvorů - s tím rozdílem, že Papageno bude vykoupen a Monostatos bude pohlcen pekelnými víry spolu s Královnou noci. Jejich osud je rozhodnut druhem jejich povahy: povaha Papagenova je bezelstná, Monostatova zlá.
Reminiscence na malé ansámbly z Dona Giovanniho a z Cosi fan tutte se objevují tři průvodkyně Královny noci, aby daly Papagenovi na ústa zámek a aby zabránily Taminovi v postupu, a dále když přicházejí na scénu tři Sarastrova pážata přinášející zvonkohru, která krotí šelmy a mouřeníny v Monostatově doprovodu. A v mnohotvárné stavbě Kouzelné flétny nelze nevzpomenout na využití sboru a dokonce hudby pro dechové nástroje, kterou se otvírá druhé jednání, a konečně na přítomnost dvou nástrojů-symbolů, zvonkohry a flétny, která doprovází Taminovu cestu k zasvěcení.
Je těžké tvrdit, že Kouzelná flétna představuje jen jednu fázi německého hudebního divadla. Ve skutečnosti je to národní opera díky všem prvkům lidovým, pohádkovým, fantastickým, které jsou také těsně vázány na jazyka formu singspielu, avšak z hudebního hlediska je to souhrn Mozartových zkušeností, obsahuje všechny jejich zušlechtěné znaky, a tak jako ostatní díla pozdního Mozarta neměla ani bezprostřední ani přímé dědice. Představuje pouze dokonání umělcovy krátké bleskové kariéry, kterou se uzavírá druhá polovina 18. století a oslavuje její mimořádná pestrost hudebních žánrů v univerzální syntéze.

Tvrdí se, že v Kouzelné flétně Wolfgang Amadeus jasně vyjádřil svou zednářskou víru: opera v sobě vedle příběhu nese opravdové a skutečné poselství.
Kromě toho Schikaneder a Mozart uvedli na jevišti iniciaci – zasvěcení Tamina a Paminy, v níž figurují všechny zednářské symboly, počínaje osudovými třemi akordy, symboly posvátného čísla, jimiž se opera zahajuje.
Dále mnoho prvků vede k rituálům různých zednářských sdružení existujících v Rakousku, a nedávno je také podrobně určil H. C. Robbins Landon: je to vytrvalý výskyt čísla 3 (přítomnost tří pacholat a tří dívek, patřících k doprovodu Královny); představení prince Tamina jako „žadatele“ či „hledajícího“ a jeho postupné stoupání po stupních zednářské hierarchie; zkoušky ohněm a vodou, jimž je Tamino podroben, když se setkal se dvěma muži v černém brnění a když mu byl ukázán tajemný nápis (pravděpodobně tetragram JHVH vytesaný do pyramidy), základní fáze obřadu rosenkruciánů; útok Královny noci a jejího doprovodu, k němuž se přidružil černý Monostatos, na Sarastrův chrám v třicátém výstupu druhého jednání, narážejícím na třicátý stupeň skotského obřadu nazvaný „stupeň pomsty“. Konečně je tu jeho posedlost číslem 18 (v Mozartově počítání se to čte 1 + 8 = 9, násobek osudového čísla 3), které se vyskytuje na různých místech opery: Sarastro se objevuje v osmnáctém výstupu prvního jednání; jeho doprovod na začátku druhého jednání se skládá z osmnácti kněží, kteří zpívají hymnus „Ísido a Osíride“, jehož první úsek je dlouhý osmnáct taktů: osmnáct let si připisuje stařena, kterou Papageno potkává na konci opery a která se promění v mladou půvabnou Papagenu, v níž člověk-opeřenec konečně nalezne spřízněnou duši.
Poselství běžně přisuzované Kouzelné flétně spočívá v jistém druhu provokujícího prohlášení věrnosti zednářství, které Mozart a Schikaneder vydávají právě ve chvíli, kdy se lóže objevují jako ohniska, do nichž byly povýšeny a předjaty události pro habsburskou moc nejotřesnější: americká nezávislost a předzvěsti Francouzské revoluce. V podstatě šlo o toto: zatímco policejní ministr Pergen už od ledna 1781 doporučoval císaři Leopoldu II., aby potlačil všechny tajné spolky, ať jsou jakékoli, zejména zednářství, Mozart a Schikaneder je veřejně hájili, a aby podepřeli toto zaujetí stanoviska, neváhali uvést na scénu rituály, k jejichž přísnému udržování v tajnosti se každý zednář zavazoval v okamžiku přijetí za člena.
V tomto smyslu jsou postavy opery přesné symboly: Královna noci představuje tmářství, Sarastro zosobňuje zednářství a kolem jejich protikladu jsou rozestaveny další osoby. Pamina, dcera Královny noci, byla unesena Sarastrem a spolu s Taminem je vysvobozena zednářským zasvěcením. S Taminem i Paminou i Papageno, představitel nefalšovaného lidství, nevědomého a blízkého přírodě (opožděné vtělení Rouseauova "dobrého divocha", naroubovaného na postavu Mozartem tolik milovaného Hanswursta), je veden k pravdě a k světlu a v této spáse nalézá v Papageně druhou polovici svého polovičního lidství.
Nádavkem mouřenín Monostatos, také v Sarastrových službách, figuruje jako odpadlík od zednářství a ztrácí se ve víru, který pohlcuje Královnu noci a její stoupenec: Monostatos představuje velmi aktuální skutečnost, skutečnost odpadlíků, kterých od roku 1790 přibývalo a kteří přispívali svými doznáními a výmysly k boji vedenému mocí proti zednářství.
Policie naplánovala zákaz představení Kouzelné flétny. Avšak možná proto, aby neprobudila přílišný zájem o podívanou, která měla celkem vzato své místo v lidovém divadélku na periferii, raději pustila do oběhu ochočený výklad, podle nějž Královna noci a její stoupenci představovali jakobíny a Sarastro vystupoval jako spravedlnost, která na věky zatracuje bezbožníky. Proti těmto výkladům byly postaveny jiné, dokonce přesnější, podle nichž Královna noci měla být císařovna Marie Terezie, notorická odpůrkyně zednářství, nebo i katolická církev.
Ve svém úhrnu výčet výkladů a symbolů, k nimž daly podnět postavy Kouzelné flétny, je průřezem ideologických konfliktů, policejních nejapností a politického pokrytectví, které zaplavily vídeňské prostředí v předvečer Francouzské revoluce.
Existuje tvrzení, že Ignáz Born byl vyzván, aby dohlížel na libreto Kouzelné flétny, a že jeho osobnost vynikajícího vědce byla evokována v postavě Sarastra. Born byl také jedním ze špičkových představitelů rakouského zednářství, a to jeví jako rozhodující argument v zednářské četbě Kouzelné flétny.
Avšak v této souvislosti nutno zdůraznit zajímavou podrobnost: v roce 1786 se Born se zednářstvím rozešel. Důvody tohoto rozchodu nejsou jasné, avšak lze je celkem logicky vysvětlit, jestliže vezmeme v úvahu, že Born patřil k Řádu iluminátů, který byl řádem příbuzným zednářství a současně mu konkuroval. Podle moderní histografie ilumináti vyznávali ateistický materialismus a stanovili si jako cíl dosažení beztřídní společnosti, charakterizované společným majetkem a řízené nejvyššími vůdci. Historikové neváhali užít adjektivum "komunistický".
Kromě toho ilumináti zahalovali svou ideologii zednářskými symboly esoterického rázu, aby se vloudili do zednářských lóží a dovlekli je k totální revoluci. Takto zamýšleli postavit se proti tmářským silám přítomným v zednářství a řízeným podle rozšířeného přesvědčení jezuity, kteří se vetřeli do vysokých zednářských vrstev po rozpuštění jezuitského řádu. Ilumináti konečně jako praví racionalisté považovali zednářské symboly a obřady za hloupé a směšné.
Podrobná a pravděpodobná obvinění vnesl proti Řádu iluminátů nejslavnější protirevoluční polemik, bývalý jezuita Barruel, který označil velkého řečníka pařížského Národního shromáždění Mirabeaua za spojovací článek mezi bavorskými ilumináty a francouzskými revolucionáři. Mirabeau byl obviněn, že převzal od iluminátů radikálně revoluční ideologii, jejímž vyvrcholením měla být královražda. Díky tomuto zornému úhlu se Born s velkou pravděpodobností vzal zednářství, avšak ne příslušnosti k iluminátům. Jeho prudká obhajoba Řádu proti pronásledování v Bavorsku počínaje rokem 1784 svědčí o víře, které by se těžko vzdal.
Z pohledu iluminátů může mít Mozartova opera smysl značně odchylný od zednářského výkladu. Královna noci a její noční symbolika představují tmářské zednářství. Velekněz Sarastro odtrhne Tamina, Paminu a dokonce i Papagena od Královny noci a zasvětí je do nové, vyšší víry představované Světlem, symbolem iluminátů.
Společenství kněží řízených Sarastrem představuje skupinu vysokých vedoucích určených k tomu, aby řídily osudy světa, tvořeného beztřídní společností. Katolický klérus, zastoupený černým Monostatem, jeho duše je černá jako jeho kůže (bývalí jezuité byli jádrem kléru), je po právu Sarastrovým otrokem a je potrestán 77 ranami: 7 + 7 (Mozart vždy rozkládal čísla v jednotlivé číslice) jako sedm hlavních hříchů a sedm ctností, nehledě na to, že 7 je číslo biblické dokonalosti.
Jinými slovy Kouzelná flétna je v protikladu k tomu, co se běžně soudí, opera protizednářská (1. kapitola sekce Mozart znovu mezi námi...? tuto myšlenku vyrací! - poznámka editora). Je to nepříjemné a překvapivé, ale nemůže to vyloučit ani ten, kdo soudí, že Mozart byl zastánce zednářství.
Z toho lze vyvodit, že pod rouškou zednářské báje Mozart vyslal poselství charakteristicky osvícenské na konci své osobní duchovní cesty: šlo o cestu od zednářských prvků v jinošských letech, za něž zčásti vděčil svému otci Leopoldovi, k přijetí za člena v roce 1785, jemuž předcházela spřízněnost zrozená na pódiu národní opery zednářského "josefinismu" ke "komunistickému" a kralovražednému přesvědčení iluminátů.
Jinými slovy, Mozart si byl plně vědom toho, že složil hudbu pro protizednářské představení, v němž se tajemství lóží redukovalo na divadelní dekoraci a místo toho se proklamovalo osvícenské poselství Ignáce Borna. Navíc byl Mozart zodpovědný za to, že svou hudbou pomohl tomuto poselství k nejvyššímu ohlasu: přeplněné divadlo "Na Vídeňce", kde se Kouzelná flétna hrála, bylo umístěno v onom svobodném domě, Freyhausu, který sám o sobě byl jakousi lidovou republikou na periferii Vídně.

Před dávnými a dávnými dobami, za devaterem řek a hor žil mladý krásný princ Tamino. Jeho otec, mocný kníže, mu často vyprávěl o cizích zemích, a tak princ zatoužil podívat se do světa. Rozhodl se, že půjde na zkušenou, aby nabyl takových zkušeností, které by mu pomohly dobře vládnout ku prospěchu všech lidí v jeho říši. Ozbrojil se lukem, naplnil svůj toulec mnoha šípy a svůj sáček zlaťáky a šel.
Kráčel tak dlouho z rodného kraje, až přišel do cizí země. Prošel jednu, prošel i mnohé jiné, zažil mnohá dobrodružství, rozum si bystřil, ale stále cítil, že ještě nedošel svého cíle, že ještě není dost moudrý. Konečně jednoho dne vstoupil do podivné krajiny. Byla plná hor tu a tam porostlých vysokými stromy. Na jedné skále spatřil jakýsi hrad.
Zamířil k němu, ale tu - jako by mu chtěl bránit v přístupu - se za ním plížil ohromný had. Rychlým vlněním svého pružného, dlouhého těla se hrozivě blížil.
Tamino naň odvážně zamířil první šíp, druhý, třetí - a všechny, které měl. Odráželi se od hadovy silné kůže jako od oceli. Bezbranný Tamino se musil dát na útěk, stále pronásledován hadem. Najednou klopýtl, upadl a omdlel.
Ve chvíli největšího nebezpečí se otevřela brána hradu a z ní vyběhly tři dívky ozbrojené stříbrnými oštěpy. Vrhly se přímo proti hadovi, vnořili ostří svých zbraní do jeho těla a sklonily se pak nad omdleným Taminem.
Jaký krásný jinoch, pomyslila si každá z nich. A začaly posílat jedna druhou do hradu se zprávou o Taminovi a přít se, která má zůstat u něho nan hlídce. Nakonec raději odešly všechny tři společně.
Tamino se za chvíli vzpamatoval a udiveně hleděl na mrtvé tělo hada. Rozhlížel se po svém zachránci a náhle spatřil podivného člověka, který sestupoval stezkou z hory. Na zádech nesl velkou klec s ptáky, k ústům tiskl píšťalky, vesele na ně hrál a zase prozpěvoval o tom, že je ptáčník a že by tuze rád schytal do své klece všechna hezká děvčata, aby si tu nejhezčí z nich mohl vybrat za ženu. Nejpodivnější byl na tom mladíku jeho šat z ptačího peří, tak pestrého, že ten člověk vypadal jako papoušek. Však se také jmenoval Papageno.
Oba mladí muži se zvědavě prohlíželi a pak se dali do řeči. Princ se dověděl jen málo, jen to, že Papageno je ve službách královny Noci, že pro ni chytá ptáčky zpěváčky, ale že ji nezná; vždycky mluvil jen s jejími služebnicemi. A to prý on svou silou zdolal toho ohromného hada.
Jen Papageno vyřkl tu nehoráznou lež, stihl jej trest.
Dívky se vrátily z hradu a zavěsily mu na ústa zlatý zámek. Pak se obrátily k Taminovi.
" Milý jinochu, před hadem jsme tě zachránily my. Naše vládkyně královna tě pozdravuje a posílá ti tento obraz své dcery Paminy!" a vložily Taminovi do ruky obraz.
Tamino si vzpomněl na to, co mu kdysi vyprávěl otec o královně Noci a o její říši, a okouzleně se zahleděl do krásné dívčí tváře na obraze.
Tři dívky spokojeně pozorovaly jeho vzrušení a vypravovaly, že tu dívku unesl do svého hradu cizí běs, čaroděj Sarastro. V tom se rozestoupily skalní stěny a Tamino se octl v krásné síni pod klenbou plnou hvězd, před nádherným trůnem královny Noci. Z trůnu se zvedla královna, vznešená žena černých vlasů a očí, zahalená ve hvězdnatý závoj. Svůdně plynula z její úst žaloba na Sarastra.
" Jsi člověk statečný, jistě mou Paminu vysvobodíš a za to ji dostaneš za manželku!" S tím slibem zmizela mocná královna, jakoby se rozplynula ve tmě, a Tamino zase stál uprostřed skalisek jako dříve. Nevěděl, co si má myslit o tom zjevení. Jen Papageno a tři dívky byli důkazem, že nesnil.
" Nu, už jsi dost vytrestán za svou lež, Papageno," obrátila se první z dívek na Papagena. "Slibuješ, že už nikdy nebudeš lhát?" usmála se druhá. A třetí sňala zámek z jeho úst: "Stačí pronést jen jednu jedinou lež a zamkne ti ústa znovu!"
Kéž by všichni lháři měli stejný osud, pomyslil si Tamino.
Pak daly dívky Taminovi drobnou flétnu. Udiveně si ji prohlížel. Byla zlatá a měla prý kouzelnou moc. Její zvuky zaháněly smutek a nízkou zlobu a pomáhaly v každém nebezpečí.
" A ty, Papageno, budeš princovým sluhou na cestě k Sarastrovy!" rozkázaly pak dívky.
Papageno se zděšeně bránil: " K tomu běsu mne nikdo nedostane! Nikam nepůjdu, dokud mi nedáte taky takovou flétnu."
Tu dostal i Papageno k ochraně něco mocného: několik libě zladěných zvonečků v pěkné skříňce. Jako průvodci jim byli určeni tři panoši z dvořanstva královny Noci.
Tamino s Papagenem se vydali tedy na cestu za Paminou.
Konečně stanuli unaveni pžed Sarastrovým hradem. Tam byla Pamina Sarastrovou zajatkyní. Nedařilo se jí nejhůř. Obklopovaly si krásné sály a sady, sloužili jí otroci, ba hlavní z nich, ohromný ošklivý Monostatos, se dokonce zamiloval do její bílé krásy a pečlivě ji hlídal víc kvůli sobě než z příkazu svého pána. A přece Pamina tesknila a snažila se uniknout, ale Monostatos jí útěk vždycky překazil.
Toho dne, kdy se Tamino s Papagenem konečně dostali do blízkosti hradu, dal Monostatos Paminu dokonce spoutat. Nešťastná dívka trpce naříkala na svůj osud.
V největším žalu náhle spatřila před sebou opeřeného Papagena. Její údiv se brzy změnil v radost. Papageno jí vypravoval všecko, co věděl; ani slovo si nepřidal, jak ještě měl strach ze zámku na ústa. Tak se Pamina dověděla, že ji co nevidět přijde osvobodit krásný princ, který se už podle obrázky do Paminy zamiloval. Každá dívka ráda slyší, že ji někdo obdivuje, a tak se Pamina z plna srdce začala těšit na svého osvoboditele.
S Taminem se ale zatím dělo něco podivného. Vydal se na cestu s úmyslem přemoci zlého běsa, zlého škůdce, a najednou se krok za krokem přesvědčoval, že ho královna Noci oklamala. Veden třemi chalpci vstoupil na prostranství obklopené třemi chrámy. Ten v pozadí měl nad vchodem nápis: Chrám moudrosti, ten vpravo byl Chrám rozumu a ten vlevo Chrám přírody. "Dál už si musíš poradit sám," pravili jeho tři panoši. "Jen buď stálý, věrný a mlčenlivý." A zmizeli.
Tamino dlouho zamyšleně stál a hleděl na chrámy. Nemohl pochopit, že ten, koho královna prohlásila za zloducha, běsa, by měl sídlo tam, kde vládne moudrost, rozum a přírodní síla. Pak se přece rozhodl a rázně udeřil na bránu vpravo. Neviditelná hlas mu však zakázal vstoupit. Také pokus o vstup do levé brány byl marný. Tamino tedy zaklepal na bránu prostřední. Tu vyšel starý kněz.
" Co tu hledáš, smělý cizinče? Sem smí vejít jen ten, kdo vstupuje s láskou v srdci a ne s nenávistí jako ty!" pravil mu, jako by ho znal.
" Já vstupuji s nenávistí k tomu, kdo, sám zlý a nenávistný, páše zlo tím, že uloupil dceru matce!" odpověděl Tamino.
" Však nevstoupíš, dokud si moudrostí vstup nezasloužíš!" - a s těmito slovy kněz bránu za sebou zavřel.
Zdrcen, sklopil Tamino oči - a v tom se mu mihla zlatá flétna zavěšená u pasu. Zvedl ji k ústům - a hl! Stačilo pár tónů a jeho srdce, jako pod teplou vláhou, začalo zase doufat.
Odkudsi z dálky zazněly zvonečky Papagenovy. Znovu a znovu zvonily jako na poplach, jak Papageno jimi třásl, když se s Paminou, odhodláni k útěku, dostali do Monostatovy moci.
A zase se stal zázrak. Jak se zvonky rozezpívaly, Monostatos i ostatní otroci, hnáni neodolatelnou mocí, se divoce roztančili. Nemohli se tanci ubránit.
V té chvíli se celý Sarastrův hrad rozezněl vznešenou hudbou a v četném průvodu se přiblížil muž nejvyšší důstojnosti v šatu velekněze - sám Sarastro. Pamina jata podivnou úctou klesla na kolena a se vším se mu svěřila: jak ji Monostatos pronásledoval svou láskou a jak chtěla s pomocí Papagena uprchnout zpět ke své matce. Klidně a dobrotivě jí Sarastro odpověděl: "Vstaň, dítě mé! Zachránil jsem tě z moci nehodné ženy. Od smrti tvého otce se zpronevěřila dobru, pronásleduje pravdu a krásu; u ženy temnoty a zla není místo pro tebe, kterou osud vyvolil za družku dobrému člověku!"
Sarastro pokynul Monostatovi a ten volky nevolky musil přivést Tami. Zde je ten," pokračoval Sarastro, "s nímž tě spoutá láska, avšak jen tehdy, jestliže se Tamino podrobí zkouškám ctnosti. Odveďte oba cizince do síně očisty!"
S těmi slovy propustil Sarastro Tamina s Papagenem i Paminu a vstoupil do palmového háje, aby se poradil s ostatními knězi Chrámu moudrosti. Pod devíti pyramidami na devíti křeslech usedli ctihodní starci. V ruce měli palmové ratolesti a pozorně naslouchali řeči Sarastrově.
" Vy sluhové bohů Isidy a Osirida, slyšte mne! Tamino, královský princ, touží po pravdě a moudrosti!"
Kněží se tázali: "Má ctnost mlčenlivosti a mravnost, má i srdce slitovné? Snese útrapy a podstoupí zkoušky?"
Sarastro potvrdil, že Tamino má i odvahu a že chce pomáhat, aby byla potřena moc tmy a aby slunce poznání dobra nad ní zvítězilo.
Kněží uvedli Tamina a Papagena do vysoké chrámové předsíně. Obklopovaly je zborcené předsíně a trnité křoviny. Temnotu osvěcovaly jen blesky a burácel hrom. To byla první těžká zkouška, zkouška odvahy. Cožpak Tamino, ten snášel vše snadno, ale zato Papagenovi, aby vytrval, musil kněz-průvodce slíbit, že dostane po zdárně složených zkouškách děvče, které bude docela jako on.
Druhá zkouška byla zkouška mlčenlivosti. Zase nastala tma a oba mladíky obklopily tři dívky královny noci a začaly je děsit, že jim hrozí smrt v Sarastrových osidlech a že sama královna Noci vnikla do Sarastrova hradu a přijde se jim pomstít, neuposlechnou-li jejích rozkazům. Jen tak tak, že Papageno obstál i teď, Tamino však statečně odolal naléhání a ani slovo nepřešlo přes jeho rty.
V jednom měly dívky přece jen pravdu. Královna se náhle zjevila své dceři. Zklamána tím, že Tamino se už vyrval z jejího vlivu, chopila se posledního zoufalého prostředku. Plna mstivé vášně žádala Paminu, aby vlastní rukou probodla Sarastra, a vložila ubohé dívce do ruky dýku. S výhružkami a proklínáním pak zmizela.
Pamina se s hrůzou dívala na dýku ve své ruce; nebyla schopna vraždit ani kvůli své matce a skoro uvítala, když jí dýku vyrval Monostatos, a ze msty, že stále odmítala jeho lásku, ji chtěl probodnout. V poslední chvíli zadržel jeho ruku sám Sarastro. Zahnal jej a slíbil Pamině, že nebude trestat její matku za úklady. V zářném chrámu světla neměla místa pomsta, vládla tam jen láska člověka k člověku.
Zatím se Tamino s Papagenem podrobovali další zkoušce. Trýznila je žízeň a hlad. Nejnesnadnější částí Taminovy zkoušky mlčenlivosti byly mu Pamininy prosby, aby na ni promluvil. Což Papageno, toho sváděla k promluvení stará babice. Té ještě odolal, ale zato pak přece jen sáhl po plných mísách. Další zkouška; šest lvů se na něho chtělo vrhnout, ale jako dříve i teď Taminova flétna zahnala nebezpečí v nejhorším okamžiku.
Papageno projevil dobrou vůli, ale k dalším zkouškám už nebyl připuštěn. Když mu však byla dána za to, že oddaně sloužil svému pánu, dívka Papagena, opeřená a veselá jako on sám, stačilo mu prosté lidské štěstí ve dvou a netoužil víc po ničem, ani po rajském světle duchů zasvěcených.
Tamino ale nastoupil k další zkoušce. Kněží k němu znovu přivedli Paminu a ona se slzami v očích prosila, aby ji neopouštěl, aby na ni aspoň promluvil. Těžce se Tamino musil ovládnout, ale přece nepodlehl své touze a vytrval ve své pouti za světlem a poznáním. Tu už Pamina pochopila, že její povinnost je následovat Tamina v jeho cestě za moudrostí i nejhoršími zkouškami.
Dvě vysoké hory se tyčily v krajině, kde stanul Tamino před poslední zkouškou. Z jedné hory se řítil nesmírný vodopád, druhá chrlila oheň, uprostřed nich na vysoké pyramidě četl Tamino nápis: "Řeka, jenž silen odříkáním, posílí oheň i voda, vzduch i země. Kdo může závrať z propasti marnosti a zkázy, vzletí ke světlu poznání a bude moudrým vládcem!"
Tamino, pevně rozhodnut, chystal se k cestě. Tu se v pyramidě otevřela brána a Pamina, připravená následovat Tamina, stanula mu po boku. Ruku v ruce, za zvuku kouzelné flétny, vstoupili oba do ohně. Svist větru, hrom a hukot vod je provázely. Prošli ohněm a vstoupili do vodního přívalu, ale i ten přemohla jejich odhodlanost a láska. Pak už se zjevil Chrám moudrosti, brána do něho se rozletěla, vnitřek chrámu se rozjasnil oslnivým leskem a po všech zkouškách vítaly nadzemské hlasy Tamina s Paminou ve chrám jako nové kněze moudrosti.
Ještě se ale nevzdal pomsty Monostatos. Vyhledal královnu Noci a slíbil jí svou pomoc proti Sarastrovi za slib, že mu dá Paminu za ženu. Královna slíbila a oba se chystali, že vniknou do chrámu, aby Monostatos tam zavraždil Sarastra. Ale ohlušující rána přerušila jejich dohady. Za rachotu hromu a záře blesku octli se oba náhle ve sluneční říši. Na nejvyšším místě stál vznešený Sarastro a vedle něho v řízách kněží moudrosti Tamino i Pamina a ostatní kněží. Stačilo jediné Sarastrovo gesto a královna Noci, její služebnice i Monostatos se propadli do hlubin.
Bílý den se rozsvítil, zvítěziv nad vládou tmy, a ti, kdo přes všechny překážky, silou svého ducha a své lásky, navzdory všem škůdcům, dospěli ke kráse, pravdě a moudrosti, budou věčně šťastni.

Předehra začíná motivem Sarastrovým a vcelku je velkou umělou fugou. Hudba opery (má uzavřená čísla, spojovaná mluvenou prózou) je mnohotvárná, jak námět a charakter scén a postav vyžadují. Vedle humoru Papagena - ten má dvě pěkné písničky: "Já ptáčník z lesa do lesa" a "Dívku mít a lásku" a jeden duet s Papagenou: "Kde muž je, který lásku ctí" - jsou v opeře technicky obtížné dramatické partie královny Noci: "Stůj, synu můj" a "Žár pekel sálá ve mně" i vážné, hlubokým citem naplněné zpěvy Tamina, např.: "Ó kouzel plná tvář" a Paminy: "Už nic mi nenavrátí", až po patos vznešených árií Sarastrových: "Ó Isis a Osiris" a "Zde v světla zářném chrámu".
Libreto napsal Emanuel Schikander.

Převzato ze serveru mistři klasicismu.

http://klasika.move.to