Únos ze Serailu

 

Únosu ze serailu předcházelo několik pokusů: Zaide, jejíž hudba byla zčásti přenesena do nové opery, a německý překlad La Finta Giardiniera (Zahradnice z lásky). Ve styku s vídeňským prostředím byla však Mozart nucen zčásti upravit námět opery, která měla být podle plánu určena k tomu, aby oslavila lidskost a bratrství v postavě Selima, který v závěru odpustí křesťanům uprchlým z jeho harému a především Belmontovi, synovi svého největšího nepřítele. Pro vídeňské publikum byla nepostradatelná silná komičnost, ta sem byla uvedena postavou Osmina, strážce harému, s jeho hysterií, sadistickou a zcela iracionální vůči zajatcům, dvěma ženám, Konstanci a Blondě, a jejich snoubencům, kteří je přišli vysvobodit, Belmontovi a Pedrillovi.
Odpuštění se od Únosu ze serailu stalo konstantním znakem Mozartovy dramatické tvorby. V různé podobě se nalézá v "italských" operách, kromě Dona Giovanniho (záporný hrdina odpuštění odmítá přes nátlak Donny Elvíry a nabádání sochy) a Kouzelné flétny, v níž je znovu zavedena estetika vážné opery věčným trestem Královny noci, jejích tří průvodkyň a mouřenína Monostata, symbolů zednářství.
Ve třech jednáních Únosu ze serailu, jehož námět obíhal v německých divadlech tak hojně, že libretista Gottlob Stephanie byl obviněn z plagiátu, je dominantní hudební formou árie. Ansámbly určené k tomu, aby se staly základem Mozartova divadla, jsou zde redukovány na finální tercet prvního jednání, v němž Belmonte a Pedrillo překonají Osminovu bdělost a proniknout do Selimova paláce, na finální kvartet druhého jednání, v němž se obě dvojice, Belmonte s Konstancí a Pedrillo s Blodnou, shledají, a na poslední finále ve formě vaudevillu, to jest postavené na sledu krátkých sólových kupletů (couplets) se sborem. Dva duety jsou věnovány Osminovy a Blondě a "bakchické" epizodě, v níž Pedrillo opije Osmina, a je tu ještě duet Konstance s Belmontem, v němž si oba mladí lidé umiňují, že po odhalení útěku statečně podstoupí smrt.
Árie jsou zpravidla charakteristikami postav se silnými stopami italského stylu, pokud jde o Belmonta a Konstanci, například ve virtuózní árii "Martern aller Arten"(Trýzně všeho druhu). V některých případech se ozve německá píseň (Lied), především v partech Pedrilla, Blondy a Osmina, avšak pro posledního je charakteristické užití „zuřivé" árie ze zastaralé vážní opery, nutně přizpůsobené parodistickému vkusu vídeňského publika.
Ve svém souhrnu obsahuje partitura Únosu různé prvky Mozartovy divadelní zkušenosti, k níž se připojuje takzvaná „turecká hudba" (pikola, triangl, činely a velký buben jako zvukově barevné prvky přidané k orchestru), která byla zábavně použita v partu Osminově a především ve sboru janičárů při pašově příchodu. Kromě toho Mozart zušlechtil lidovou formu singspielu: všechny dialogy nejsou recitovány, jak bylo zvykem, mají i podobu „recitativu" v partu Konstance a v duetu Konstance s Belmontem. Recitace je však především vyhrazena pro základní postavu opery, pašu Selima. Pašova slova odpuštění a lásky byla bez pochyby ponechána bez hudby proto, aby bezprostředněji došla k publiku a podle zednářského plánu povznesla přítomné.Ostatně výchovná funkce divadla v každém jeho významu nebyla pouze zednářským ideálem, ale novátorskou koncepcí rozšířenou po celé osvícenské Evropě.

Už mnoho let uplynulo, mnoho lidí žilo a dožilo od doby, kdy se odehrál náš příběh. Je tomu asi 300 let. Tehdy vojska tureckých vládců vnikala z Malé Asie přes jižní kraje do Evropy a pronikla až k Vídni, než byla zahnána zase zpátky. A tehdy se odehrálo mezi domácím obyvatelstvem a těmi, kdo je přepadal, leccos smutného a občas i humorného, mnoho bylo zaznamenáno a mnoho se přenášelo od úst k ústům. A mnohé se, ze samé radosti z osvobození, dodatečně vymyslilo.
Nebylo vždy snadné se vyhnout nepřátelským násilníkům. Nepodařilo se to ani krásné Konstanci. Byly to smutné chvíle, když se dostala do moci Selima paši. Paša, to byl v Turecku mocný bohatý pán, asi jako u nás šlechtic, hrabě nebo kníže. Každý paša měl velký majetek, měl i velké paláce, seraily se jim říkalo, a uvnitř serailu ve zvláštním dvoře a v místnostech přísně oddělených od ostatního světa, v harému, měl řadu manželek a otrokyň.
Tím více se Konstance hrozila svého osudu. Námořní lupiči přepadli jednoho dne loď, na které se plavila po širém Středozemním moři. V naději na bohatý zisk prodali piráti Konstanci a její komornou Katku, i Katčina milého, mladého lišáckého sluhu Pedrilla, na trh otroků. Naštěstí v tom velkém neštěstí koupil všechny tři jediný pán, vznešený Turek Seliman paša, a usídlil je ve svém serailu, kdesi na tureckém pobřeží.
Hledej mušku mezi vlaštovkami, hledej běličku mezi štikami, hledej skřivánka mezi supy, nenajdeš.
Jako by se byla země slehla po krásné Kostanci, Katce i Pedrillovi. Až jednoho dne přece jen došla zpráva o nich na místo nejlepší, do rukou mladého muže jménem Belmonte. Jak se zaradoval ten odvážný mladík! Už tak dlouho tesknil po krásné Konstanci, své nevěstě! Co se natoužil, navzpomínal, napřemýšlel, kde asi je, co se s ní přihodilo, zda už dávno nespočívá na dně moře. A najednou zpráva" Vydej se hned na cestu, vezmi všechen svůj vtip a plné váčky zlata a jeď na turecké pobřeží hledat serail Selima paši!
Belmonte neváhal ani chvíli. Dlouho, dlouho putoval přes daleké země a moře, až konečně stanul před cílem, unaven, ale šťasten, že po dlouhém odloučení uvidí svou milovanou Konstanci.
Opatrně se rozhlížel. Palác byl krásný, výstavný, kolem něho pěkné zahrady, ale všude mrtvo. Rozmýšlel se, co dělat, jak se dostat dovnitř. Konečně se něco uvnitř hnulo a z brány neprodyšně uzavřeného paláce vyšel stařík, ošklivý, holohlavý a neohrabaný tlusťoch, který se ale tvářil velmi důležitě. Měl proč; byl osobním sluhou pašovým a co víc, byl správcem pašova harému. Běda tomu, na koho si zasedl! Byl naplněn záští ke všem cizincům, a zvlášť měl spadeno na lidi jiného rodu a víry jiné než turecké. Každého cizího mladíka podezíral, že chce vniknout za pašovými ženami do paláce.
Krásný den jej vylákal před palác. Přinesl si dlouhý žebřík, opřel jej o jeden ze stromů v sadě, namáhavě se vyškrábal až k větvím a trhal zralé fíky. Aby se mu práce lépe dařila, zanotoval si Osmin svým tučným basem veselou písničku a nijak se nedal vyrušovat naléhavými dotazy Belmonta, zda je to palác Selima paši. Konečně přece přisvědčil, ba nepopřel ani, že v domě je Pedrillo. Ale s jakou zlostí o něm mluvil! Prý je to lotr a jeho přátelé jsou jistě stejní, a ať Belmonte radši táhne dál, než strží výprask.
Zatím nemohl Belmonte nic dělat než opravdu zmizet. Osmin měl na Pedrilla spadeno proto, že si ten nenáviděný cizinec získal Selimovu důvěru a že - a to Osmina mrzelo ještě víc - měl víc úspěchu u hezké Katky. "Taková světoběžná cháska," huboval při každém kroku. Pedrillo oplácel Osminovi stejným a přemýšlel jen, jak se mu dostat na kobylku. Proto s tím větším jásotem uvítal Belmonta, sotvaže ho tajně spatřil. Hned byl pln naděje na vysvobození. Vypravoval horlivě, že to on mu poslal zprávu o Konstanci a že si paša Konstanci velmi oblíbil, ale že Konstance stále věrně vzpomíná na svého Belmonta. A že on, Pedrillo, je na tom hůř, protože jeho milou, Katku, Selim daroval tomu ošklivému Osminovi, i když ji ještě nechal jako společnici u Konstance. Ještě že se Pedrillovi podařilo, aby jej Selim jmenoval správcem svých zahrad, a že dovoluje, aby směl zůstat v zahradách, i když Konstance s Katkou vyjdou z harému do sadu. Aspoň tam může s nimi promluvit.
Od nářku nebylo daleko k přemýšlení, jak se dostat na svobodu. Belmonte přikázal, aby jeho loď zakotvila nedaleko od přístavu. Teď šlo o to, jak přelstít Osmina a unést obě dívky. Pedrillo měl hned nápad. Selim prý má zvláštní zájem o stavby, a tak ujednali, že Pedrillo mu představí Belmonta jako architekta. Tak se také stalo.
Sotva se Belmonte zatím ukryl, přijel na své lodi v početném průvodu sluhů, vojáků a celé janičářské kapely paša s Konstancí. Slavnostní hudba, zpěv a volání slávy je vítaly. Paša, krásný muž ušlechtilého zjevu, vystoupil z lodi, přátelsky poděkoval za uvítání a zase se hned obrátil ke své průvodkyni. Ale Konstance, útlá a něžná, jako by nevnímala všechnu tu slávu. Smutná, zamyšlená, jen trpně sledovala Selima, a ani květy zahrad, ani hudba, ba ani láskyplná slova Selimova nezahnaly její žal. Selim znovu, už po tolikáté, prosil o její lásku. Konstance odmítla jeho vyznání a konečně přiznala, že její srdce navždy patří tomu, komu kdysi, když ještě byla na svobodě, dala slib lásky.
Přiznání Konstancino vzbouřilo Selimův hněv. Nemohl pochopit, že dívka kvůli komusi vzdálenému, koho jistě už nikdy neuvidí, odmítá jeho, mocného velmože, ale na její prosby přece jen slíbil počkat, až Konstance na svého milého zapomene.
Takové čekání nejlépe zpříjemní nějaký jiná zájem, a proto Selim bez dlouhého vyptávání přijal do svých služeb stavitele - mladého muže, kterého mu Pedrillo představil jako umělce proslulého v celé Itálii.
První krok se tedy podařil. Belmonte, kterému se poštěstilo Konstanci aspoň zahlédnout, se odhodlal skrývat zatím svou lásku pod přetvářkou. Radostně a s důvěrou, že se úskok bude dařit i dál, vstoupil přes odpor Osminův s Pedrillem do paláce.
S chytrou ženou nesvede nic ani ten nejkrutější tyran. A tak hezká, chytrá Katka si dovedla zamilovaného Osmina ovinout kolem prstu. Byla to dívka vřele oddaná své paní i věrně zamilovaná do Pedrilla. A jak oddanost, tak i láska ji sílily v odporu k Osminovi. "S evropskými dívkami musíš zacházet jemně, na ty neplatí křik a poroučení," hádala se s Osminem, až mu uši přecházeli a dokonce vychvalovala Pedrillovu roztomilost. Věděla, že si může všechno dovolit už proto, že Konstance měla u Selima velké slovo. A tak Osmin hádky vždy raději skončil zbabělým útěkem. Ale tím větší nenávistí stíhal Pedrilla i toho nového přivandrovalce stavitele.
Katka byla nejen komornou Konstancinou; tady v zajetí byla mnohem víc ejí přítelkyní, už proto, že dovedla i chvíli nejčernějšího zoufalství ozářit důvěrou v budoucnost. Věřila, že list Pedrillův došel až k Belmontovi a že brzy budou obě vysvobozeny. Z její jistoty konečně i Konstance v sobě našla sílu, aby s novou pevností odporovala Selimovu naléhání.
Největší překážkou zdárného útěku byl stále Osmin. Vášeň ke Katce a nenávist k Pedrillovi zvyšovaly jeho obezřetnost. Oba mladí muži nemohli udělat ani krok, aby je nesledoval Osminův podezíravý zrak. Jak si pomoci? Zase musil poradit důvtipný Pedrillo. Usoudil, že po dobrém pořídí s Osminem nejlépe. Ozbrojil se lahví silného cyperského vína a vyčíhal si starého zlostníka. Tvářil se jako přítel, předstíral dobrou náladu a obratně nutil Osmina k pití. Osmin se bránil, bránil, ale jak se ubránit, když pil víno tak rád? "Věř mi, váš Mohamed provedl řádnou hloupost, že vám mohamedánům víno zapověděl, tu máš, napij se, brachu!" sváděl ho Pedrillo. Osmin neodolal, okoušel, okoušel, až ho víno zmohlo a on se za bujného zpěvu blaženě odpotácel na lůžko. Tajně si zahřešit proti příkazů Prorokovým, to není špatné. Jen aby se o tom nikdo nedověděl!
To bylo večer, bohužel ještě dlouho do půlnoci, a až na půlnoc připravil Pedrillo útěk. Domlouvala se opatrně s Belmontem a pak i s Konstancí a Katkou. Blaženě si milenci aspoň na chvilku klesli do náručí. Jen opatrný Pedrillo radil k rychlosti. Osmin sice usnul, ale čert nikdy nespí a může probudit Osmina právě v nejnevhodnější chvíli. Zatím se Belmonte ujistil, že Konstance nepodlehla naléhání Selimovu, a také Pedrilllo uvěřil Katce, že mu zůstala věrná. Smluvili pak všechno do podrobna. Přesně o půlnoci se oba mladící připlížili pod okno ložnice dívek, přivolají je serenádou a po žebříku snesou dolů. A pak vzhůru na loď a po moři domů, domů!
Nastala půlnoc. Květy omamně voněly a slavíci zpívali, suchý vánek od moře, ale to všechno Belmonte ani Pedrillo nevnímali. Jen úzkostně poslouchali, zda se v domě nic nehýbá. Zpívat se Pedrillo nebál, zpíval Katce pod oknem každou noc a janičářské stráže už byly na jeho serenády zvyklé. Zazpíval tedy i Belmonte a po něm Pedrillo, a už se tichounce otevřelo okno. Ještě chvilenku - a Belmontovi klesla do náruče Konstance. Oba rychle odkvapili cestou k moři a všecko se zdálo v pořádku. Ale než se podařilo i Katce sestoupit ze žebříku, uslyšel jeden ze strážců hluk a probudil Osmina.
Jak Osmin zjistil, že Pedrillo chtěl Katku, spustil křik a všichni čtyři uprchlíci byli dopadeni. Konečně mohl Osmin zajásat, že teď už Pedrillo ani Belmonte neujdou trestu. Lámat kolem, utopit, katem popravit, v ohni upálit je chtěl.
I Selima probudil hluk před palácem. Osmin s chutí žaloval na oba cizince a dal předvést nejdříve Belmonta s Konstancí. Selim se velmi rozhněval. Proto tedy Konstance odmítla jeho lásku! Obvinil ji z licoměrnosti, vyhrožoval Belmontovi trestem. Tu se Konstance přiznala, že Belmonte je ten, komu se už dávno zaslíbila, a s očima v slzách prosila, aby jej Selim ušetřil. Belmontezas žadonil u pašových nohou za život Konstance. Nabídl dokonce Selimovi bohaté výkupné, které prý jeho otec, španělský velmož Postados, jistě rád zaplatí.
Jakmile Selim uslyšel to jméno, vybuchl ještě větším hněvem, neboť Belmontův otec jej prý kdysi očernil u sultána, a tím připravil o hodnost a vysoký úřad. Nyní tedy padl syn jeho nepřítele do jeho rukou! Pln zadostiučinění dal rozkaz k mučení.
S bolestí si padli milenci do náruče, obviňujíce každý sebe sama, že zavinil neštěstí svého druha. Také Pedrillovi a Katce hrozil stejný trest. Již se zdálo, že nikdo z nich neujde zlému osudu.
Tu však Selim náhle změnil svůj úmysl. Dojat tím, že Bolmonto uznává za spravedlivé, aby trpěl za vinu otcovu, rozhodl se, že nebude oplácet zlo zlem.
"Vyřiď svému otci, že Selim se nemstí," prohlásil a přes Osminův odpor dal všem čtyřem zajatcům svobodu. Blahovolně přijal jejich blahořečení se slovy: "V kom nelze získat přítele, toho je lépe mít daleko od sebe," je propustil.
S vděčností v srdci za velkost, která dovede ovládnout hněv a uznat i práva druhých, nastoupil Belmonte s Konstancí a Pedrillo s Katkou cestu na loď a šťastně se navrátili z tureckého zajetí domů.

Hudba Mozartovy opery "Únos ze serailu" má mnoho různotvárných barev. Od předehry, ve které se ozve ostrá tzv. janičářská muzika a hlavní motiv Belmontův, se rozvíjí uzavřenými áriemi a ansámbly, spojovanými mluvenou prózou. Osminovy zpěvy oděl Mozart ve vtipnou a humorně koloraturní hudbu v 1. dějství: "Tahle ošemetná cháska!", v 2. dějství je pijácká píseň zpívaná Pedrillem: "Vivat, Bacchus!", ve 3. dějství: "Ó jak budu v srdci jásat!" Také scény Pedrilla a Katky mají bystrý, humorný ráz, např. v 2. dějství Katčino: "Jak mi srdce v těle hrá!" nebo pěkná serenáda Pedrillova ve 3. dějství: "V turecké zemi zajatá". Zpěvy Konstanciny: "V moje srdce vešla láska", "Trap a muč mne tedy!" a Belmontovy: "Zde tedy spatřím tebe!" a "Slza blaha tvář když smáčí!" a duet: "K tobě se modlitba má tedy nese" mají šíři a vroucí zpěvnost. Jako intermezzo hrává se v opeře tzv. "Turecký pochod", přejatý z klavírní sonáty A-dur. Opra byla poprvé provedena r. 1782.
Libreto podle Bretzenova dramatu napsal Gottlob Stephanie.


Převzato ze serveru mistři klasicismu.

http://klasika.move.to